Založit webové stránky nebo eShop
 

Pejsci s handicapem nás milují stejně jako ti zdraví...

Áron
Nejsmutnější chvilky jsou ty, kdy se loučíme a víme, že to je jednou provždy. Poslední chvíle s Áronkem byly v podvečer mých 40. narozenin, asi tomu tak osud chtěl. Stáří tentokrát mocně udeřilo, Áronkovi se z očí ztrácel lesk a ty mé se naopak leskly čím dál tím víc. Odcházel v klidu a smíření k Duhovému mostu. Za ním už bude běhat zas vesele jako mladík a čekat na všechny, které měl rád... 
Áronek měl svou vlastní pohlednici, pokud o ni stojíte, ozvěte se   

V nouzi poznáš přítele ?
                  
Áronek se stal naší mediální hvězdou, oslovila nás ČT, Nova tn.cz a časopis Pes přítel člověka:
  V časopise Pes přítel člověka vydán příspěvek Touha žít - Třínohá kolie Áron

        Stalo se to náhodou, nikdy jsem si nemyslela, že si pořídíme k našim slečnám plemene komondor přítele jiné rasy. Ale od začátku:  V srpnové noci roku 2006 jeden náš koník utekl z ohrady, a protože komondor je pastevecké plemeno, chtěla fena Vatta valacha Winstona usměrnit. Ačkoli všechna naše zvířata spolu žijí v symbióze, kůň vykopl a fena utrpěla dvojnásobnou zlomeninu spodní čelisti. Později jsme se dozvěděli, že podobných úrazů kůň versus pes bylo evidováno v tomto období u veterinářů více, vedro působí nepříznivě nejen na lidi, ale i zvířata jsou podrážděnější. Neštěstí bylo to, že kůň byl okován i na zadních nohách, takže náraz byl tvrdší než pouhým kopytem. Samozřejmě jsme okamžitě nasedli do auta a rychle vyrazili na veterinární kliniku do Zákup. Když jsme se od lékaře po rentgenech dozvěděli diagnózu, byli jsme s manželem svým způsobem rádi, že se nestalo nic horšího, obávali jsme se o život naší milované Vatty. Měla za sebou první vrh štěňat, je jednou ze čtyř chovných fen v naší republice, z nichž zatím jen dvě se mohly  pyšnit mateřstvím, i z toho důvodu je vzácností… Především je ale naším mazlíčkem. Zkrátka, konala se úspěšná operace, byli jsme překvapeni, jak se se zraněním Vatta vypořádala. Už druhý den po operaci chtěla hlídat, žádné velké odpočívání, museli jsme ji  zavírat aby nebyla tak aktivní a byla v klidu. Při kontrole na klinice jsme si všimli kolie. Chudinka přihopsala do čekárny o třech nožkách, přední chyběla. Majitelé svých nemocných mazlíčků k ní byli neteční nebo ji od svého miláčka  odháněli, pejsek byl zvědavý, chtěl si prohlédnout každého pacienta. Hned na první dojem nám byl sympatický. Před klinikou se objevila pracovnice z personálu kliniky a venčila pooperační pacienty. Slyšela jsem jak někomu říká, že handicapovaná kolie je na klinice již žijícím inventářem. S manželem jsme se na sebe podívali, a protože i naše Vatta - ačkoli po úrazu - na kolii přátelsky jukala a vrtěla ocasem, napadla nás stejná myšlenka. A tak jsem se šla zeptat, jestli pejsek je fena nebo pes. Když jsem se dozvěděla, že kolie je sice bez pána, ale nejedná se o fenku, viděla jsem problém s našimi holkami… Během hárání je hlídat. Ale i kdyby se jednalo o  pejska, fenku, vyskytl se náhodou třeba nějaký problém, hned jsme začali zvažovat, že naše pozemky kolem domu jsou rozdělené, takže řešení by se nějaké našlo v každém případě... Dostali jsme se na řadu a po prohlídce se odebrali k autu. Doběhli nás dvě sestřičky, že pokud by se Áron vykastroval, jestli bychom o něj měli zájem. Tato varianta nás zprvu nenapadla a oba jsme ihned souhlasili. Naše rozhodnutí jsme doma sdělili dětem. Ve chvíli, kdy se dozvěděli o Áronkovi, ztotožnily se okamžitě s námi a rozjely by se pro něj ihned... Na další naší návštěvě jsme začali domlouvat termín a také to, že majitel kliniky s adopcí musí souhlasit, byl v té době v zahraničí. Áronek jeho rodině přirostl k srdci, nebyl to už dávno běžný pacient. Zkrátka za nedlouho jsme si pro Árona jeli. MVDr. Vepřek s manželkou se s manželem znají, takže jsme je nemuseli dlouho přesvědčovat, že se o Árona dobře postaráme. My se konečně dozvěděli celý smutný příběh o tom, jak se Áron na kliniku dostal.  

    Asi jako pětiletého psa (dle pana doktora mohl být podle zubů dokonce i o 3 roky starší ) ho přivezla jeho majitelka s těžkým zánětem v noze, byl již  dříve léčen jinde, jednalo se o zlomeninu způsobenou napadením psa, byl složitým případem - ačkoli až k tomuto dojít nemuselo... MVDr. Vepřek chtěl nohu amputovat, hrozila sepse, kost byla v rozkladu a již nedržela tvar, majitelka s amputací nesouhlasila. Prý miláček rodiny a ať to stojí co to stojí… Dalším řešením bylo zánět zastavit, po zahojení část kosti nemocné nohy nahradit implantátem zdravé kosti, který by se získal ze zdravé nohy. A pejsek by zase chodil po čtyřech. Následovalo tedy léčení, Árona si i odvezli domů, podcenili však situaci a Áronovi na nohu spadla garážová vrata. Árona dovezli zpět, po zprávě, že za dané situace bude nejrozumnější již nohu amputovat, přestali komunikovat a léčení ani nedoplatili. Psa bez nohy nechtěli, Áron zde zůstal. Pro mne je toto jednání nepochopitelné a osobně si myslím, že Árona měla paní  jako doplněk, zřejmě si myslela, že jeho elegance umocňuje eleganci její, bez nohy by už nesplňoval účel a léčení by pro ni bylo zřejmě nákladné…Chudák Áron hopsal půl roku s dlahou a límcem kolem krku. Stal se přítelem všech ošetřujících pro svou milou povahu a dodnes kdykoli se stavíme na klinice, každý se ptá na Árona a hned vzpomíná, jaký to byl brouček milý… Áron takto dál žít nemohl, a protože se nikdo z lékařů na klinice neodhodlal Árona uspat, rozhodlo se o další operaci - nemocnou nožku amputovat. Po celou dobu jeho léčení se nikdo vážně  o Árona nezajímal a tak zde žil další rok a půl. Nám se zdálo, že ne až tak špatně, ale opak byl pravdou. Ačkoli ho měli všichni rádi a on je, byla zde i zvířata vystresovaná cizím prostředím a svou vlastní nemocí či operací. On sám jim pomáhal svou přítomností, svým radostným přístupem k životu, ale nebyl to pravý domov pro tak přátelské zvíře.

        Naše feny ho přijali vstřícně, komondor je bezproblémový k novým členům své rodiny, nebylo poprvé, kdy se nám potvrdila charakterová vlastnost tohoto plemene. A jak i platí, při správné socializaci jsou psi připraveni se navzájem snášet. I Áron sám si musel přivyknout na malou změnu, kočky, to bylo to co zprvu proháněl a dokázal na ně neúnavně poštěkávat, přátelská povaha a inteligence jemu vlastní však změnila jeho postoj a dnes jsou to vedle psů jeho velké kamarádky. Po pár zkušebních dnech u nás  jsme jeli na kliniku nechat provést kastraci, její majitel zasponzoroval první pytel krmiva, narkózy využil k vyčištění zubů a odstranění rostoucí bradavičky v oku, díky které začal Áron nadměrně slzet. Krátce po probuzení z narkózy šel Áron opile a s přestávkami s límcem kolem krku a o třech nohách za mnou a mým hlasem k autu. Chtěla jsem jej nést, ale dle lékaře to prý pro něj bylo lepší. Áron poznal, že s námi je mu dobře, ačkoli zde všechny znal a strávil tu téměř čtvrtinu doby svého života, šel s námahou vstříc svým novým zítřkům. Věděl, že už patří navždy k nám.

       Při dovádění našich komondorů ustupuje opodál a jen jeho veselý štěkot potvrzuje to, že kdyby měl o nožku víc, do hry by se rád také zapojil. Hraje si rád, s nadšením aportuje míček, který mu samozřejmě házím jen kousek od něj. Vzhledem k tomu, že na přední noze nese 70% váhy svého těla, nechceme zatěžovat jeho klouby víc než je nutné. Nižší váha a přiměřený pohyb jsou  velmi důležité aspekty pro jeho dobrou kondici. Jsme rádi, že jsme se rozhodli k adopci, Áron je u nás šťastný, má domov a přátele. Jen občas v noci jej musíme okřiknout, oproti komondorům toho totiž dost napovídá…

      Při jednom z telefonátů s mou babičkou jsem se zmínila, že máme dalšího psa, tentokrát kólii... Než jsem stačila vylíčit, jak jsme k Áronovi přišli, vyslechla jsem si monolog - že jsem blázen, další pes, to mi ty zvířata co máme nestačej, atd. atd ... V okamžiku, kdy jsem o Áronovi řekla, co ho v životě potkalo a na vzdory tomu, že na klinice zachránil dárcovstvím své krve životy psů při operacích, její názor byl zcela opačný. Hlas se jí rozechvěl, rozbrečela se nad jeho osudem a pronesla kratičkou větu říkající vše... "Vždyť on je hrdina!"

       Díky Áronka příběhu jsme zachránili život i fence německého ovčáka. No možná "zachránili" je celkem nadnesené slovo a každopádně doktor Vepřek opět znovu nezůstal chladným profesionálem... Při jedné z návštěv přišel do čekárny pán s manželkou a vnučkou, s sebou fenku německého ovčáka s nehybnou přední končetinou. Fenka měla závažný úraz, operací se noha zachránila, problém byl ale s nervama v noze, byly natolik poškozené, že i přes snahu fenka nohu necítila a to byl problém. Jakmile se na ni chtěla postavit či se o ni opřít, spadla, částečně ji to i někde bolelo...Jediné rozumné řešení byla amputace. Pán se s tímto nemohl smířit a chtěl nechat fenu uspat. V době, kdy  byl v ordinaci, já s manželem jsem vyprávěli Árona příběh jeho paní. Po našich slovech, že pejsek si zvykne, že spíš záleží na nich s úlevou a slzách v očích kývla se slovy, že se pokusí manžela přemluvit. I MVDr. Vepřek dával Árona za příklad a nás, že jsme se ho ujali i s jeho handicapem, který jej až tak neomezuje. Pán se s třínohým psem nemohl smířit, amputaci nechtěl, fenka byla na cvičáku hvězda a teď by z ní byl mrzák... Zanedlouho jsme slyšeli zprávu, že majitel psa se s amputací smířil, pes má sice tři nohy, ale radost ze života má jako dřív a jsem si jistá, že jeho pán svého rozhodnutí nelituje. Zřejmě k tomu dopomohla i šlechetná nabídka doktora, který operaci zasponzoroval...  

      Příběh Áronka jsme v kratším provedení popsali v časopise Pes přítel člověka... Byli jsme redakcí osloveni, aby se o něm dozvědělo víc lidí, ať je jakýmsi průkopníkem pro ty, kteří mají z možných handicapů svých miláčků předem velké obavy. Byla jsem potěšena milou reakcí v jedné debatě na ifauně, kde nás poznala paní podle pár informací. Nabízeli jsme nešťastné paní, že případně některá naše fenka daruje krev při operaci jejího nemocného pejska. Milou reakcií pro mne byl email, po měsíci po vydání našeho příspěvku... Přišel od p. Helgy, chovatelky dlouhosrstých kolií. Její dopis byl plný něhy a lásky ke psům, smutný příběh z jejího dětství mne velmi dojal, kolie z chovu jejího otce - Áronek - tenkrát přišel o život kvůli nepředstavitelné hlouposti, závisti a nevím z jakých dalších důvodů, lidé, kteří mu ublížili si nezasloužili být nazýváni lidmi, lidkost jim evidentně chyběla... Tato milá paní se o spoustu let později začala bojovat za pejska, který za ní přišel na pláži v Africe a ona se rozhodla se o něj starat v naší zemi. Několik měsíců musela čekat a na dálku za pomocí dalších lidí se jí pomalu plnil sen. Půl roku snažení  přineslo své ovoce a pejsek Sal je od 1.10.2009 v náručí šťastné paní zde u nás. Když se dozvím o takových činech, velmi mě to potěší, říkám si, že nejsme my lidské plémě na tom ještě tak špatně a střípky dobra ještě nějaké jsou...

  

    Na závěr bych chtěla zdůraznit myšlenku, s kterou jsem začala psát tento příspěvek  (nejen) o Áronkovi. Myslím si, že pokud se člověk považuje za vrchol na pomyslném žebříčku  inteligentních tvorů, měl by se tak i chovat. Stane-li se našemu čtyřnohému příteli vada na kráse, neměli bychom jej kvůli tomu zradit. Handicap těla nesouvisí s duší a naši přátelé se s ním dokáží vyrovnat lépe než my co by jejich majitelé. 

A pokud mluvíme o tom, že pes je náš přítel, měli bychom být především přítelem my jemu.                         

Navštívil nás televizní štáb ČT2, fotografie z natáčení pořadu "Chcete mě?". Zde patřil náš Áronek mezi hlavní aktéry, tentokrát pořad zdokumentoval několik smutných osudů, psích příběhů, které měli nakonec šťastný konec.  Pan Srstka se s námi rád vyfotografoval, děkujeme mu tímto za vše, co pro němé tváře dělá...

 

  Zde se můžete podívat na celý pořad "Chcete mě" - vysíláno 4.6.2008. Náš příspěvek začíná v čase 4:22, ale jistě bude zajímavé  podívat  se od začátku...     www.ceskatelevize.cz/vysilani/1095970013-chcete-me/208562221300016-04.06.2008-18:45.html

 
TOPlist